Home

Kavárnu POTMĚ najdete 24. a 25. května na Smetanově náměstí.

 

V roce 2012 se Světlušce splnil sen. Kavárnu POTMĚ postavila na kola a poslala ji do světa. Historicky první zatemněný autobus se vydal na turné po regionech České republiky. Autobus s Kavárnou POTMĚ najezdil už vice než 6 tisíc km a navštívil 19 míst. V roce 2014 pokračujeme dál!

Na palubě speciálně upraveného autobusu uvidíte svět novýma očima. Stačí se nechat vést a důvěřovat těm, kteří jsou s tmou dokonale sžití. Nevidomí kavárníci vás usadí do jednoho z šesti kupé a dříve, než vám donesou černou kávu, můžete objevovat organické ladné tvary prostoru, ve kterém se nacházíte. Každé kupé je očalouněno materiálem s jinou strukturou, aby podněcovala vaši fantazii. Orientace v černočerném prostoru je možná jen po hmatu. Brzy však objevíte, že svět pod rouškou tmy může být nečekaně laskavý, plný vjemů, pocitů, inspirace.

Originální projekt vznikl, aby představil nevidomé jinak. Je místem, kde se role vidících a nevidících na chvíli vymění. Místem, kde se můžete s plnou důvěrou spolehnout na umění lidí, kteří se ve tmě pohybují s nebývalou lehkostí - je pro ně každodenní samozřejmostí.

Kavárna POTMĚ byla poprvé představena v roce 2006 na MFF Karlovy Vary, kde se záhy stala jedním z nejnavštěvovanějších míst. Od té doby Světluška otevírá kavárnu vždy na několik týdnů v roce v letních měsících v Praze a od loňského roku jezdí také do regionů, aby svět nevidomých přiblížila i lidem za hranicemi hlavního města.

Kavárna POTMĚ měla tu čest přivítat mnoho vzácných hostů, mezi nimi pana prezidenta Václava Havla, režiséra Miloše Formana, šansoniérku Hanu Hegerovou, herce Viktora Preisse, Ivana Trojana, Jiřinu Bohdalovou, Simonu Stašovou a mnoho dalších.

Nevšední zážitek, milá obsluha a originální způsob, jak podpořit sbírku Světluška, to všechno jsou důvody, proč fronty před kavárnou rostou každým dnem, kdykoli a kamkoli Světluška s kavárnou zavítá. Je historicky první a dosud jedinou charitativní akcí tohoto druhu v ČR. Její návštěvou přispějete Světlušce 140 Kč a jako památku si odnesete hrneček.

 

Nevidomí kavárníci dosud připravili téměř 45 088 nápojů, a obsloužili více než 31 595 návštěvníků, kteří do sbírky Světluška přispěli částkou 4 807 397 Kč. Děkujeme!

Jen málokdo má skutečnou představu o slepotě. Jak vypadá svět bez světla a barev, ve kterém se nemůžete spolehnout na své oči? Je chudší nebo je jen jiný? Představte si, že už nikdy neuvidíte své blízké, nepřečtete noviny, zabloudíte na ulici a nebudete vědět, koho se zeptat. Žijeme ve světě zaměřeném na vizuální informace, možná proto nám ztráta zraku nahání takový strach. V Kavárně POTMĚ se setkáte s lidmi, kteří vás přesvědčí, že život ztrátou zraku rozhodně nekončí.

Noviny čtou na počítači s hlasovým výstupem, filmy sledují s komentářem scén, do zaměstnání a školy se pohybují s pomocí bílé hole a vodícího psa. Mají stejné radosti, starosti a touhy jako vidící lidé, jen je pro ně těžší některé z nich naplnit. Když jim pomůžeme, dokáží neuvěřitelné věci. Takovou smysluplnou pomoc, která nevidomým umožňuje žít samostatný život, nabízí Světluška. Přispívá jim na speciální pomůcky, osobní asistenty, vodící psy, rozvoj talentu a tvořivých schopností a výukové programy, které je vrací do života.

Uvnitř se pohybují s naprostou lehkostí. Hned jsou u vás a vzápětí slyšíte jejich hlas o několik metrů dál. Nic nevidíte. Jen tušíte. Bylo to vlevo nebo vpravo? Pohybovat se v absolutní tmě je umění. Naučit se jej vyžaduje mnoho odhodlání, vytrvalosti a taky trochu talentu. Není to nemožné, jen obtížné. Pracovat v Kavárně POTMĚ je náročné nejen co do prostorové orientace, ale také na soustředění a paměť. Vevnitř to je jako v úlu. „Vidící se potmě obvykle potřebují ubezpe- čovat, že s nimi u stolu jejich soustolovníci stále sedí, že jim neutekli a oni si nepovídají sami se sebou,“ říká Katka, která se projektu, účastní poněkolikáté. Ostatní smysly jsou v naprosté tmě zjitřené, možná právě proto se nám v kavárně vše zdá trošku hlasitější, než jsme zvyklí.

V Kavárně POTMĚ okusíte obrácené role. Tak jako se nevidomí ve vizuálně zaměřeném světě spoléhají na pomoc vidících, např. na přechodu pro chodce, ve tmě se oni stávají našimi prů- vodci, kterým musíme důvěřovat. Pokud jste si jednou tmu osahali, už nikdy nezapomenete, jak pro vás bylo důležité, že vám někdo popsal, kam vás vede, upozornil na překážky kolem, vysvětlil vám, kam pokládá hrníček s horkou kávou a kde najdete cukr a lžičku. V černočerném prostoru Kavárny POTMĚ uvidíte svět jinýma očima. Možná vám nebudou chybět barvy. Možná vám bude ze všeho nejvíce chybět, že nemůžete číst ve tváři svých blízkých. Ale jak řekl Malý princ, to nejdůležitější vidíme srdcem.

Jak to vypadá uvnitř kavárny, je obestřeno tajemstvím. „Pokud se to chcete dozvědět, musíte zapojit všechny smysly a svou fantazii, ale i tak se skutečnou pravdu nikdy nedozvíte....,“ říká s úsměvem nevidomá hosteska Alenka. „Se světlem vás dovnitř nepustíme. Leda se Světluškou a Kavárna POTMĚ je jediné místo, kde nesvítí,“ dodává a směje se. Také ona se projektu účastní poněkolikáté. „Otevření kavárny předchází intenzivní školení. Nejprve se musíme všichni naučit dokonale zvládnout prostor. Pomáhají nám speciální značky na podlaze, na stěnách, krokování. Vzdálenost také odhadujeme podle toho, jak se od stěn odráží zvuk. Ale když je kavárna plná, není možné se na toto plně spoléhat.“

Projekt je inspirován v zahraničí, avšak systém, jak první česká Kavárna POTMĚ funguje, je původní a vznikl u nás. V zahraničních restauracích, ve kterých pracují nevidomí, probíhá pří- prava nápojů v osvětlené části vidícími pracovníky. V české Kavárně POTMĚ se o vás nevidomí postarají od začátku do konce. Mají přehled o obsazenosti stolů, ke kterému vás dovedou, a pravé italské espresso vám připraví na profesionálním kávovaru. Vidící pracovníci nejsou téměř potřeba, pomáhají jen s placením, a to jen kvůli jistotě návštěvníků, kteří si platbu mohou zkontrolovat.

Před Kavárnou POTMĚ vás vítá hosteska Ája. Hned ví, ke kterému stolu vás nechá odvést. Na magnetické tabuli si hmatem zaznamenává, jak lidé do kavárny přichází a odchází. „Ne, ty barvy jednotlivých magnetků opravdu nic neznamenají,“ směje se. Než vstoupíte do neznáma, krátce vám představuje Světlušku, do jejíž sbírky přispíváte zakoupením kávy a hrníčku. Pak vás vyzve, abyste se zbavili jakéhokoli zdroje světla. „Uvnitř kavárny je totiž tma tmoucí, takže svítí i ciferníky hodinek, byť schované do rukávu košile. Nechcete si přece pokazit zážitek ze tmy, že?“ nabádá vás.

To už se vás ujímá průvodce Jirka, který vás spojí do vláčku, a hurá do tmy. Procházíte třemi dveřmi. Až za těmi posledními je neprostupná noc. „Troje dveře brání tomu, aby do kavárny prosvitl byť jen pramínek denního světla,“ vysvětluje. „S tím jsme si hodně lámali hlavu, než jsme to vymysleli,“ dodává. „V kamenné kavárně by to bylo snazší, ale tato je mobilní, sestavená z pěti propojených kontejnerů, takže to jsou vlastně improvizované podmínky. Kavárna musí být naprosto utěsněná, ale zároveň v ní musí být dýchatelně. V nevelkém prostoru se pohybuje okolo 26 lidí, proto je uvnitř klimatizace.“ Má perfektní přehled.

„V kavárně je celkem šest stolů ve tvaru šestibodu Braillova slepeckého písma. K jednomu z nich teď půjdeme, pamatujte si, že je to stůl číslo 3.“ Ke stolu vás odvádí po obvodu kavárny. Jejím středem vedou speciální značky, po kterých se pohybují výhradně číšníci. V každé směně jsou dva. „To je nutnost, nosíme horké nápoje, a proto musíme zabránit srážce.“ Jirka vám ještě stačí sdělit jméno „vašeho číšníka“ a už mizí z překvapivě černějšího prostoru, než jste si představovali. Slyšíte jen tiché klapnutí dveří.

„Dobrý den, jmenuji se Katka a budu vás dnes obsluhovat,“ ozve se příjemný dívčí hlas. „Mohu vám nabídnout silné italské espresso, čaj nebo léčivé bylinné víno Condurango. Budete si ke kávě přát mléko nebo cukr?“ ptá se. „Uprostřed stolu můžete odložit to, co nepotřebujete, je tam odpadkový koš, tak do něj nesahejte,“ usměje se Katka a mizí pryč. Než se naděje- te, je zpátky a žádá vás, abyste si dali ruce na hranu stolu. Po stole vám pak sune šálek kávy a žertem dodává: „Cukrem dovnitř se už musíte strefit sami.“

Od vedlejšího stolu je slyšet melodie Beethovenovy Elišky. Katka právě nalévá před očima jiných hostů teplý čaj. Oči nic nevidí, ale uši slyší. Když se hladina čaje dotkne čidla speciální po- můcky, zavěšené na hrníčku, rozezní se známá melodie. „Tuto pomůcku používá barman, který připravuje kávu a čaje na baru,“ vysvětluje zvědavým návštěvníkům odvedle. Šikovná věc.

Uvnitř kavárny platíte pomocí žetonů. Na peníze dojde až na světle. „Placení potmě bychom zvládli. Máme na to takovou speciální šablonu, každá bankovka má totiž jinou velikost,“ osvětluje Katka. „Ale viděli jste ten zástup lidí před kavárnou, placení na světle je přece jen rychlejší. Nechceme, aby byl někdo zklamaný, že se do kavárny nedostal,“ zamyslí se a s hlasitým smíchem dodává: „A navíc – nevíme, jak bychom přijímali případné reklamace.“

Až vám tma bude těsná, vydáte se na cestu ven. Opatrně za sebou zasunete židli a ve vláčku projdete třemi dveřmi. Když se otevřou ty poslední, do očí vás udeří prudké světlo. Je oslepující, mžouráte jako krtek. Zase vidíte. Máte pocit, že už víte, jaké to je. Ale víte? Zažili jste tmu, ze které můžete kdykoli odejít... Ale přestože stále nevíte, jaké to je skutečně nevidět, víte, že až příště potkáte na ulici člověka s bílou holí, zapomenete na ostych. Zeptáte se, zda a jak mu můžete pomoci, namísto toho, abyste jej popadli a rozhodli za něj, že chce nastoupit do přijíždějící tramvaje. Stanete se Světluškou, která nevidomé provází, pokud to tak oni chtějí a potřebují.