Chuť a estetika, tradice a experiment v gastronomii
podle Magdaleny Dobromily Rettigové
                                                                                                     Litomyšl 19. - 20. května 2018

V r. 1834 dostala se Rettigová s manželem svým jako radou při magistrátu a s třemi dospělými dítkami do Litomyšle. Karel vyučil se sazečství v tiskárně Host. Pospíšila v Hradci Králové. Josef Liboslav vstoupil po maturitě do řádu Piaristů v Litomyšli a Jindřiška byla operní zpěvačkou v Praze, Mnichově a ve Vídni; téhož roku 1834 vystoupila pohostinsku ve Stavovském divadle v Praze.

Choť M. D. Rettigové byl již tehda známým horlivým spisovatelem; vyšlo od něho tiskem více českých veseloher, které se staly oblíbenými, jako: „Sňatek ze žertu“, „Neškodí přátel zkoušeti“, „Na odslouženou klevetníkovi“, některé básně v „Dobroslavu“: „Zpívaje, myslím“, „Láska a přátelství“ a j. v.

V deníku Rettigové čteme přiznání, že jako matka přestála mnohé boly, ty však známy byly pouze nejbližšímu kruhu přátel.

Láska k literatuře však ji neopouštěla. Pracovala dnem i nocí, takže brzo známa byla již v kruzích literárních. Navštěvovali ji přední vlastenci jako Brauner, Klicpera, Dobrovský, Kampelík, Hanka, šlechtic Kinský, arcibiskup de Pauli, Hněvkovský. S mnohými si dopisovala (dopisy ty jsou v muzeu zdejším uschovány). Oslovovali se vzájemně „drahý vlastenče“ nebo „milá vlastenko“ a podpisovali se jí: „Váš národnostně náchylný vlastenec“. Též hraběnka Kolovratová podporovala ji v horlivosti k české literatuře. Této české šlechtičně také věnovala Rettigová své první dílo „Mladým hospodyňkám“. Obdivovali se jí tehdáž přední naši mužové a pochybovali, že by ona svá díla sama psala. A tu ustanoveno konečně mezi vlastenci, že bude uspořádána hostina, ke které pozve Hostivít Pospíšil Klicperu, Chmelu, Zieglera, Chmelenského, Čelakovského, Šafaříka, Hanku, Tyla, Dobrovského, Pešinu z Čechorodu, Douchu, Sedláčka a j. a též že pozvou M. D. Rettigovou. Při hostině této mělo být nadání Rettigové vyzkoušeno. Zkouška dopadla skvěle. Při volné improvisaci básní byla Dobromila nejdříve hotova a došla všeobecné pochvaly. To povzbudilo Rettigovou k větší činnosti a zápalu vlasteneckému a stala se tak populární spisovatelkou. Některé spisy beletristické i písně došly velké obliby jako „Stojí jabloň v širém poli“.


Její spisy vyšly v tomto pořadu: R. 1821 a 1822 „Mařenčin košíček“, dva svazky s obrázky; r. 1825 „Věneček“; r- 1826 „Chudobičky“, dárek útlé mládeži v českém i německém jazyku; r. 1825 "Domácí kuchařka“; r. 1827 „Křesťanka důvěřující se v Boha“, modlitby katolické; r. 1828 „Bílá růže“, dramatická maličkost; „Příběhové pro dcerky české a moravské“; r. 1834 „Narcisky“, sbírka histor. i mravního obsahu k ponaučení i obveselení; r. 1835 v Litomyšli u Turečka „Kvítí májové“; r. 1838 „Dobrá rada slovanským venkovankám“; r. 1840 „Mladá hospodyňka v domácnosti“; r. 1843 „Kafíčko a vše, co je sladkého“; „Pojednání o telecím mase“; r. 1845 „Sladká kuchyně“; r. 1846 „Koš“, masopustní žert. Značná část básní a povídek je roztroušena po časopisech, jako v Časopise českého musea: „Okus ve znělkách“; ve Květech: „Básně příležitostné“; ve Včele: „Básně“; ve Věnci: „Písně“; v Poutníku slovanském a Dobroslavu: „Povídky a básně“.

V našem městě otevřelo se jí k této činnosti nejlepší pole. Viděla, jak jest třeba zde dívky vzdělávati a probouzeti po stránce vlastenecké a hospodářské. Nebylo zde téměř žádných škol. Byly tu dvě třídy obecné, do nichž se chodilo do 12 let. Dívky naučily se sotva psáti a čísti, o další vzdělávání nebylo postaráno. Rettigová měla již za sebou 49 roků života. V našem městě prožívala posledních 11 roků svého žití. Léta poslední, ale léta plodné, záslužné práce, kdy jí bylo popřáno rozvinouti snahy k zušlechtění dívčí mládeže.

První dobu bydleli v budově nynější mateřské školy, později na náměstí Toulovcově proti špitálskému kostelu v rohu budovy nynější odborné školy, bývalé to nemocnici.

Prošlo již do té doby jejím nitrem mnoho zkoušek, jak za jejího mládí, tak i v jejím manželském a rodinném žití. Zdálo se, že teprve nyní nastane doba klidu, kterého bude moci vydatně využíti k provádění svých snah. Její srdce lnulo skutečně ke všem vrstvám lidu, zvláště pak nevšední láskou k mládeži a k její výchově. Budiž vzpomenuto zde jejího působení mezi mládeží v Litomyšli, kde ujímala se studenstva, vyprošujíc mu různé podpory. Ve svém deníku vzpomíná několika horlivých vlastenců, filosofů a zvláště jednoho, o němž praví: „Toho mám nejvíc v úctě a to proto, že pro národnost plápolá a mnoho již protivenství vytrpěl“.

Byli to, ze známých nám filosofů, zdejší bývalý děkan Šanta, bratři Janurové (pisatelky těchto řádků strýcové), kteří bývali zváni k Rettigové a k jejímu synu, rovněž filosofu, Josefu Liboslavu Rettigovi. Tak shromažďovala k sobě ráda hodnou mládež a dívkám se cele věnovala. Měla zde též svého strýce P. G. Praesidenta, profesora v piaristické koleji, který ji častěji navštěvoval.

Dívky vyučovala z ochoty různým pracím a to dopoledne pracím kuchařským a hospodyňským, odpoledne pracím ručním; působila při tom na ně něžným mateřským citem a různými příběhy ze života. Od svých žaček dávala si vždy říkati: „matinko“. Tón její, jak nám vždy vyprávěla matička (pí M. Planičková), která byla její nejmladší žačkou od 12. do 15. roku, byl vždy vážný, přísný, káravý. Neprominula žádné žačce některého pochybení, zvláště liknavost k některé práci. Dávala si často opakovat před vařením, jak se který pokrm připravuje, na který způsob možno v chuti různě ho pozměniti. Při tom pracovala na dalším vydání své české kuchařské knihy, která vytlačila mnoho tisíc knih německých z rukou českých hospodyň. Učila žačky své při každé práci též šetrnosti; tak z malých prostředků nelenila jim ukázati kolikerý způsob úpravy v kuchařství; na příklad položila na desku kozlátko, ukázala jim, na který různý způsob možno různé dílky upraviti; rovněž tak na zajíčku neb různé drůbeži. Domácnost její nebyla bohata a musela výdaje tyto promyšleně rovnati, neboť vyučovala úplně zdarma, z ochoty, bez jakéhokoli příspěvku. Vedle vaření ráda poskytovala dívkám příležitost ke strojení tabule. Byl tu v Litomyšli té doby její známý advokát Dr. Gülich, u něhož se častěji dávala hostina, k níž se u Rettigové vše připravovalo, a také strojení tabule obstarávala sama se svými žačkami. Tyto si do vysokého stáří zachovaly vzpomínku na maličkého, ohnutého Dra Gülicha, s jakým zájmem a uspokojením prohlížel pečlivou úpravu tabule, na čemž si on velmi zakládal jako té doby známý labužník.

Ve volných chvílích s dívkami ráda rozprávěla a zkoušívala jejich cit, dávajíc jim různé příklady trpělivosti ze svého života, kterých jí bylo zakusiti a přestáti jako dívce, manželce a matce. Mnoho je tu důkazů pro nás milých, že Rettigová milovala Litomyšl; tak v jednom čísle „Květů“ se píše o kafíčkové společnosti, které byla Rettigová přítomna. Od ní vyšel návrh, aby přítomné dámy této společnosti zbudovaly společnou sbírkou studánku nad pramenem vzácné vody, která ze zámeckého vrchu do města k poště v pramenu proudí. 

Učiněna hned sbírka a v krátké době byla zbudována studánka, nad kterou umístěn obraz M. Boží, který z ochoty maloval zámecký kaplan pater Horský, a Rettigová se těšila, až budou vysázeny, jak město slibuje, nad studánkou po vrchu klášterském kaštany, že to bude okrasa města.

 

Pojala též myšlenku založiti stipendium pro jednu hodnou dívku k jejímu dalšímu vzdělání a podařilo se jí první sbírkou sebrati 200 zl. stříbra, které k tomu účelu složila. Praví ve svém deníku: „Tu památku chci po sobě zde v Litomyšli zanechat, kde nepochybně někdy svoje kosti složím.“ V jiném dopise má radost, že se jí podařilo druhou sbírkou 600 losů prodati k témuž účelu, a píše dále: „Bylo to v den narozenin zeměpána 1839, kdy v ten den se odbýval bál ke cti jeho narozenin, jehož příjem po srážce vydání k založení zdejší nemocnice pro chudé se uložil. V úterý 23. listopadu byl tento první tah losů v industriální škole. Tam vyloženo bylo 100 kusů výher. Nad tímto stolem udělala jsem draperii – baldachyn bílý a červený do národní barvy, na druhém stole táhla dvě 4letá děvčátka numera a jedna způsobná a cituplná dívčina (jak nám matička pí M. Planičková vypravovala, byla to Márinka Praesidentová, matka zde žijící a působící sl. učitelky Zábové) přednášela vypracovanou řeč tak zřetelně, že mnoho přítomných, co česky rozumělo, plakalo.“

 

O dalších vydáních své knihy pracovala čím dále tím svědomitěji a to většinou již v počátcích své těžké dlouhé choroby. Častěji žaluje ve svém deníku na utrpení, které jí mnohdy i všecku chuť k práci odnímalo. Vydání tato nepřinášela zisku spisovatelce, která se spokojila s vědomím, že podala „dívkám českým a moravským“ to, co uznávala za nejlepším co dívce dáti může. Zajímavo jest, že chovala Rettigová již tenkrát před 100 lety myšlenku, vychovávati dívky v krásných ideích rodinných, které se mohou docela dobře srovnávati se zásadou dívčích škol rodinných, v nynější době zakládaných.

V horlivé této práci, sama již nemocna, stižena byla r. 1844 nenadálou ranou, smrtí svého chotě Jana Sudiprava Rettiga, který na zdejším hřbitově s vlasteneckou poctou byl pochován, jako horlivý spisovatel a oblíbený společník.

K pohřbu dostavila se dcera Jindřiška, která té doby účinkovala při několika operách v Praze.

Jako vdova bydlela M. D. Rettigová na Toulovcově náměstí, kde pokračovala dále v snaživém působení pro dívčí mládež. Navštěvoval ji její strýc prof. P. German Praesident a syn její Josef Liboslav jako piarista, kteří ji těšili v jejím zármutku, a tak mnohé chvíle příjemně s nimi trávila. Syn její pater Libslav Rettig, který se narodil v Ústí nad Orlicí r. 1821, byl vysvěcen na kněze 1843; než se dostal do Litomyšle, působil jako piarista v Kroměříži. Pěstoval s velkou zálibou přírodní vědy a meteorologii, byl veselý společník a rád vyslýchal různé stesky od své matinky na mládež dívčí, která ji tehdá málo chápala, anebo snad ona příliš mnoho vážnosti os ní požadovala. Obracel rád všecko v žert a tím rozvířenou hladinu vždy nejlépe zase do dobré míry přivedl.

Utrpení v její těžké nemoci pokračovalo a nastala doba, kdy ulevuje si ve svých řádcích častými povzdechy a chová touhu napsati ještě několik básní na rozloučenou; praví: „Rozdělila jsem je na poetické, dramatické a allegorické, aby každý sobě vybral pro sebe, co se mu bude líbit.“ Také, že jedna patří milenci, který se již na ni z hvězdiček dívá a kyne jí na brzkou shledanou. Tyto básně odevzdala Jar. Pospíšilovi, nakladateli v Hradci Králové, aby je opravil, aby ji censura nepeskovala pro mnohé chybičky. Při tom ještě vyslovuje přání, nedošlo-li by to k tisku, nechť prý všecky ty práce na nudličky rozstříhají a jimi polštářek do rakve naplní, který že má již ušitý, jakož i rubáš, punčochy i střevíce že má připraveny.

Tomuto mladíku Jar. Pospíšilovi mateřsky krásně psávala a celé nitro své svěřovala. Těšívala se též na jeho spisy, které ve „Květech“ uveřejňoval, a vždy ho jen prosila, aby literárně pro lid pracoval. Oslovuje ho „Můj drahocenný synu“ a podpisuje se „Vaše upřímná máti“.

Tak stěžuje si na satirické urážky v novinách od p. Nebeského na předposlední vydání „Pojednání o mase telecím“. Ale odpověděla trefně redaktorovi, „že myslí, že je ještě na svobodě, sice že by snad lépe nahlédl užitečnost tohoto pojednání, neb kdyby ženuška sice básnictví a třeba i hvězdářství rozuměla, ale neuměla talířek chutné polévky uvařit – běda pak manželství“.

Tak uplynula léta její v práci a snažení; v posledních 20 letech stále se již připravovala k odchodu na dalekou cestu, odkudž není návratu. Upoutána však na lůžku ještě pracovala. U ní po celé hodiny sedávala její zamilovaná nejmladší 15letá žačka (matka pisatelčina) a podávala jí lístek za lístkem, které na dřevěné podložce v lůžku popisovala a číslicemi stránky znamenala. konečně se i se všemi přáteli písemně rozloučila a vše ještě vyjádřila, jak ji mají pochovat.

Poslední její přání bylo, aby v posledních okamžicích položena byla na holou zemi v pokoji, a tak aby ji nechali tiše vydechnout duši. ke hrobu doprovázel ji její milovaný syn Josef Liboslav piarista, její strýc prof. P. German Praesident a dcera Jindřiška.

Syn Josef Liboslav dostal se později do Nepomuku za rektora piaristické koleje, kde r. 1871 zemřel. po smrti své matky udržoval dlouho korespondenci s jejími vlasteneckými přáteli. až do posledních dnů svého života psával si přátelsky srdečně s bratrem pí planičkové Věnceslavem Janurou, farářem v Kuklenách, s kterým se také ve svém posledním dopise tklivě loučí, cítě již konec svého žití; trpělť rakovinou.

Dcera Jindřiška zemřela jako operní zpěvačka ve Vídni r. 1848, není však blíže ničeho o ní známo.

Našim nynějším generacím jest jméno M. D. Rettigové známo pouze z četných vydání kuchařské knihy, krátce ůRettička“ zvané, a proto nebylo možno nevzpomenouti významného výročí ušlechtilé ženy.

Náš milovaný mistr Alois Jirásek zvěčnil krásnými slovy M. D. Rettigovou, jako první buditelku češství v Litomyšli, upozorniv ve své „Filozofské historii“ na vzácný v tehdejší době vliv na dívčí generace pro vlastenecké cítění. Rovněž dobře vystihl M. D. Rettigovou ve své veselohře, kterou nazval „M. D. Rettigová“ a která se poprvé dávala na Národním divadle r. 1901. – Zde dle vlastního cítění jedná D. Rettigová se svou svěřenkou Lenkou, podporujíc její pravou mladou lásku s myslivcem a zamítajíc nepřiměřenou starou lásku Dra Plavce, začež jsou jí pak šťastní mladí manželé neskonale vděčni.

 

Můžeme si klásti za čest, že ostatky M. D. Rettigové odpočívají mezi námi na hřbitově litomyšlském a to letos již 80. rok. – V r. 1874 zbudovaly zasloužilé spisovatelce a národní buditelce vděčné vlastenky litomyšlské krásný pomník, který až do dnešního dne Spolek paní a dívek, roku 1885 založený, udržuje a ve výroční dny zdobí.

Zachovejme i nadále jako vděčné krajanky v živé vzpomínce matinku M. D. Rettigovou!

 

V. Planičková pro časopis Trstenická stezka (duben 1924, svazek 25.)

 

AKCpng