Chuť a estetika, tradice a experiment v gastronomii
podle Magdaleny Dobromily Rettigové
                                                                                                     Litomyšl 19. - 20. května 2018

Magdalena Dobromila Rettigová, dívčím jménem Artmannová, se narodila dne 31. ledna 1785 ve Všeradicích u Hořovic. Její otec byl purkrabí a v rodině se mluvilo pouze německy. Otec brzy zemřel, stejně jako její sourozenci a tak jen s matkou se přestěhovaly do Plzně, kde Magdalena chodila do školy. Později pobývala u zámožné tety v Praze, kde se ve svých 12 letech seznámila s českým spisovatelem a buditelem Janem A. S. Rettigem, svým budoucím manželem (vstoupila do manželství ve 23 letech). Rettig byl zapáleným stoupencem národního obrození, který mj. požadoval, aby se v rodině mluvilo česky. Ke svým jménům si přidali slovanská jména. Magdalena si vybrala jméno Dobromila, manžel Sudiprav. V Magdalenině díle se odráží její život a především její potřeba "poučovat" a vzdělávat - Mařenčin košíček, Sbírka rozličných myšlenek. Psala ráda dopisy, které veršovala, a k tomu vedla i své přátele. Říkala, že takovéto dopisy jsou "básnířské". Její prozaická díla a divadelní hry patřily k velmi oblíbeným - Chudobičky Kafíčko, Bílá růže. Vycházely v různých časopisech a almanaších (Dobroslav, Čechoslav, Poutník slovanský, Milozor a Milina).

Magdalena Rettigová je ovšem dodnes nejvíce známá díky své české a beletristicky psané Domácí kuchařce, která poprvé vyšla již v roce 1826 a poté byla vydávána téměř sto let. Kuchařka byla velmi oblíbená zřejmě proto, že se jí podařilo oslovit ty správné měšťanské čtenářky z tzv. malých domácností, tedy ze středního stavu, který byl tehdy velmi aktivní a zajímal se o obrozenecké hnutí. Její "Kuchařka" tak sehrála velmi významnou roli nejen po stránce obrozenecké, významně přispěla k rozvoji českého jazyka. Magdalena se snažila všemi možnými způsoby šířit vzdělanost mezi ženami. Když se v roce 1834 přestěhovala s manželem do Litomyšle, začala pořádat různé kroužky tzv. káfíčkové společnosti. Zde se probíralo vedení domácnosti, vaření a jiné praktické věci, zajímající každou ženu. Magdalena měla celkem 11 dětí. Zemřela rok po svém manželovi v roce 1845 v Litomyšli.

(podle wikipedie)

Po svatbě se manželé Rettigovi odstěhovali do Tábora,  J. A. S. Rettig však jako právník často měnil působiště a tak rodina později pobývala v několika východočeských městech - v Přelouči, Ústí nad Orlicí, Rychnově nad Kněžnou a v Litomyšli.

 V roce 1817 získal J. S. Rettig místo zkoušeného radního městského úřadu v Ústí nad Orlicí. Manželé bydleli nejprve v Kostelní uličce a v roce 1823 se přestěhovali ještě do ne zcela hotového domu řezníka Prince na východní straně náměstí, který je dnes znám jako "Princův dům".

Národní vědomí, které u Magdaleny probudil její manžel, se v Ústí začalo plně rozvíjet. Nejprve to bylo setkání se zdejším rodákem, knězem Matějem Josefem Sychrou, který ji překvapil svou čistou a jadrnou češtinou a následně a nejvíce seznámení s dalším ústeckým rodákem, lékařem a velkým vlastence Františkem Xaverem Korábem. Manželé Rettigovi se stali společně s manžely Andresovými stálými hosty manželů Korábových. Schůzky těchto českých rodin v zahradě "Na Korábově" daly podnět k založení české knihovny v Ústí nad Orlicí. Vznikl zde návrh, aby se vzájemně za každé cizí slovo zapletené do češtiny zaplatil groš. Z těchto "pokut" pak byly zakoupeny české knihy. 30 českých titulů pak věnoval do fondu knihovny sám Dr. Koráb. Vedením této knihovny pak byla pověřena  právě paní Magdalena.

S knihovnou jsou spojeny i další osudy Magdaleny Rettigové. Při výběru českých knih u vydavatele Jana Pospíšila v Hradci Králové se setkala s osvíceneckým knězem J. L. Zieglerem, kterému ukázala své literární pokusy. Po přečtení prohlásil "To musí do tisku a do světa" a navrhl ji, jak bylo tehdy mezi vlastenci zvykem, používat ryze české jméno a to Dobromila. Od té doby se podepisovala Magdalena Dobromila Rettigová. Její literární tvorba začala postupně vycházet nákladem vydavatele Jana H. Pospíšila. České jméno v té době přijal i její manžel a to Sudiprav místo původního Alois.

Stejně jako počátek její literární činnosti je s Ústím spojen i zrod jejích kuchařských knih. Otevřela si "kuchařskou školu" pro česká děvčata, kterou provozovala v domácnosti manželů Andresových. Z těchto kurzů pak vznikla její slavná "Domácí kuchařka", ale to už manželé Rettigovi žili v Rychnově nad Kněžnou a nemocnou Magdalenu jezdil léčit dr. Koráb a jako svoji odměnu za léčení si přál, aby sepsala všechny svoje výborné recepty. A tak vzniklo dílo, které autorku proslavilo více než všechna její beletrie a je živé dodnes. Bylo vydáno pod názvem "Domácí kuchařka aneb pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské". 

Ačkoliv byl její pobyt v Ústí nad Orlicí krátký, byl velice významný nejen pro město, ale i pro ni samotnou. Zde se prohloubilo její vlastenectví, zdokonalila se v české řeči a začala svou spisovatelkou kariéru. Zde se ji také 8. 3. 1821 narodil syn Ondrej Josef Liboslav, pozdější kněz a přírodopisec.

Desetiletý pobyt manželů Rettigových v Rychnově nad Kněžnou patřil v jejich životě k nejaktivnějším a zároveň k nejšťastnějším údobím společného života. Do Rychnova se odstěhovali v březnu roku 1824 a zůstali zde do roku1834, tedy plných deset let. Zde dopsala v roce 1825 M. D. Rettigová své nejstěžejnější dílo – Domácí kuchařku, aneb pojednání o  masitých a postních pokrmech pro dcery české a moravské, která byla vydána v roce 1826 u knihtiskaře J.H. Pospíšila v Hradci Králové. Zásluhy na jejím sepsání si přičítal rodinný přítel Dr. František Xaver Koráb, který léčil její vleklou chorobu a výměnou za nemalý honorář si vyžádal knihu, do níž měla paní Rettigová sepsat všechny své báječné recepty jídel, kterými je nejednou hostila, ale také hradecký vydavatel Rettigové Jan Hostivít Pospíšil, který v předmluvě k sedmému vydání Domácí kuchařky píše, že to byl on sám, kdo svou přítelkyni – „umělkyni v kuchaření“ o tuto knihu požádal. Dnes se již nedozvíme, kde je pravda, ale jisté je, že se kuchařka stala dnešními slovy „bestsellerem“ a dočkala se neuvěřitelného počtu vydání v češtině i němčině.

 J. S. Rettig byl městským justiciárem, kancelář měl v budově radnice na Starém náměstí a zde také s celou svojí rodinou bydlel. Po mnoha letech se vrátil do těsné blízkosti místa, kde se  21. června 1774 narodil a vyrůstal v půvabném prostředí zámečku v Kvasinách, pouhých 5 km od Rychnova nad Kněžnou, jeho otec Jan zde zastával stejně jako on funkci vrchnostenského justiciára.

Paní Magdalena vyzrála v ženu, která kromě péče o domácnost a děti byla aktivní vlastenkou a šiřitelkou osvěty. Rozšířila spřízněný okruh vlastenecky zaměřených rodin, a kromě rodiny Andresových a Korábových, se kterými udržovali kontakty v Ústí nad Orlicí, to byli také  - Václav Kliment Klicpera, František Vladislav Hek, Michal Silorád Patrčka, Josef Liboslav Ziegler, se kterými se přátelili. Mimo Hradecko měla paní radová korespondenční kontakt s moravským vlasteneckým střediskem v Brně, kde zprostředkovatelem byl Dominik Kynský, profesor, piarista, překladatel.

V roce 1826 se setkala paní Rettigová s tehdy mladičkým Františkem Palackým, pro kterého mělo toto setkání velký význam. Znala se s vlastenecky zaměřeným Dr. filosofie Josefem Vojtěchem Sedláčkem, s nímž se seznámila v roce 1826. Přátelské vztahy je pojily s vlastenecky zaměřeným děkanem Páterem Tadeášem Veselým a ředitelem rychnovského kůru kantorem Ignácem Vorlem.

Zde v Rychnově nad Kněžnou začaly děti Jindříška, Karel a posléze i Josef navštěvovat nižší třídy piaristického gymnázia. Nejstarší z dětí – Jindřiška rozvíjela své mimořádné hudební nadání.  Během pobytu v Rychnově nad Kněžnou, kdy děti postupně dorůstaly, se paní Magdalena neúnavně věnovala literární tvorbě.

V roce 1834 se Rettigovi odstěhovali do Litomyšle.

V r. 1834 dostala se Rettigová s manželem svým jako radou při magistrátu a s třemi dospělými dítkami do Litomyšle. Karel vyučil se sazečství v tiskárně Host. Pospíšila v Hradci Králové. Josef Liboslav vstoupil po maturitě do řádu Piaristů v Litomyšli a Jindřiška byla operní zpěvačkou v Praze, Mnichově a ve Vídni; téhož roku 1834 vystoupila pohostinsku ve Stavovském divadle v Praze.

Choť M. D. Rettigové byl již tehda známým horlivým spisovatelem; vyšlo od něho tiskem více českých veseloher, které se staly oblíbenými, jako: „Sňatek ze žertu“, „Neškodí přátel zkoušeti“, „Na odslouženou klevetníkovi“, některé básně v „Dobroslavu“: „Zpívaje, myslím“, „Láska a přátelství“ a j. v.

V deníku Rettigové čteme přiznání, že jako matka přestála mnohé boly, ty však známy byly pouze nejbližšímu kruhu přátel.

Láska k literatuře však ji neopouštěla. Pracovala dnem i nocí, takže brzo známa byla již v kruzích literárních. Navštěvovali ji přední vlastenci jako Brauner, Klicpera, Dobrovský, Kampelík, Hanka, šlechtic Kinský, arcibiskup de Pauli, Hněvkovský. S mnohými si dopisovala (dopisy ty jsou v muzeu zdejším uschovány). Oslovovali se vzájemně „drahý vlastenče“ nebo „milá vlastenko“ a podpisovali se jí: „Váš národnostně náchylný vlastenec“. Též hraběnka Kolovratová podporovala ji v horlivosti k české literatuře. Této české šlechtičně také věnovala Rettigová své první dílo „Mladým hospodyňkám“. Obdivovali se jí tehdáž přední naši mužové a pochybovali, že by ona svá díla sama psala. A tu ustanoveno konečně mezi vlastenci, že bude uspořádána hostina, ke které pozve Hostivít Pospíšil Klicperu, Chmelu, Zieglera, Chmelenského, Čelakovského, Šafaříka, Hanku, Tyla, Dobrovského, Pešinu z Čechorodu, Douchu, Sedláčka a j. a též že pozvou M. D. Rettigovou. Při hostině této mělo být nadání Rettigové vyzkoušeno. Zkouška dopadla skvěle. Při volné improvisaci básní byla Dobromila nejdříve hotova a došla všeobecné pochvaly. To povzbudilo Rettigovou k větší činnosti a zápalu vlasteneckému a stala se tak populární spisovatelkou. Některé spisy beletristické i písně došly velké obliby jako „Stojí jabloň v širém poli“.


Její spisy vyšly v tomto pořadu: R. 1821 a 1822 „Mařenčin košíček“, dva svazky s obrázky; r. 1825 „Věneček“; r- 1826 „Chudobičky“, dárek útlé mládeži v českém i německém jazyku; r. 1825 "Domácí kuchařka“; r. 1827 „Křesťanka důvěřující se v Boha“, modlitby katolické; r. 1828 „Bílá růže“, dramatická maličkost; „Příběhové pro dcerky české a moravské“; r. 1834 „Narcisky“, sbírka histor. i mravního obsahu k ponaučení i obveselení; r. 1835 v Litomyšli u Turečka „Kvítí májové“; r. 1838 „Dobrá rada slovanským venkovankám“; r. 1840 „Mladá hospodyňka v domácnosti“; r. 1843 „Kafíčko a vše, co je sladkého“; „Pojednání o telecím mase“; r. 1845 „Sladká kuchyně“; r. 1846 „Koš“, masopustní žert. Značná část básní a povídek je roztroušena po časopisech, jako v Časopise českého musea: „Okus ve znělkách“; ve Květech: „Básně příležitostné“; ve Včele: „Básně“; ve Věnci: „Písně“; v Poutníku slovanském a Dobroslavu: „Povídky a básně“.

V našem městě otevřelo se jí k této činnosti nejlepší pole. Viděla, jak jest třeba zde dívky vzdělávati a probouzeti po stránce vlastenecké a hospodářské. Nebylo zde téměř žádných škol. Byly tu dvě třídy obecné, do nichž se chodilo do 12 let. Dívky naučily se sotva psáti a čísti, o další vzdělávání nebylo postaráno. Rettigová měla již za sebou 49 roků života. V našem městě prožívala posledních 11 roků svého žití. Léta poslední, ale léta plodné, záslužné práce, kdy jí bylo popřáno rozvinouti snahy k zušlechtění dívčí mládeže.

První dobu bydleli v budově nynější mateřské školy, později na náměstí Toulovcově proti špitálskému kostelu v rohu budovy nynější odborné školy, bývalé to nemocnici.

Prošlo již do té doby jejím nitrem mnoho zkoušek, jak za jejího mládí, tak i v jejím manželském a rodinném žití. Zdálo se, že teprve nyní nastane doba klidu, kterého bude moci vydatně využíti k provádění svých snah. Její srdce lnulo skutečně ke všem vrstvám lidu, zvláště pak nevšední láskou k mládeži a k její výchově. Budiž vzpomenuto zde jejího působení mezi mládeží v Litomyšli, kde ujímala se studenstva, vyprošujíc mu různé podpory. Ve svém deníku vzpomíná několika horlivých vlastenců, filosofů a zvláště jednoho, o němž praví: „Toho mám nejvíc v úctě a to proto, že pro národnost plápolá a mnoho již protivenství vytrpěl“.

Byli to, ze známých nám filosofů, zdejší bývalý děkan Šanta, bratři Janurové (pisatelky těchto řádků strýcové), kteří bývali zváni k Rettigové a k jejímu synu, rovněž filosofu, Josefu Liboslavu Rettigovi. Tak shromažďovala k sobě ráda hodnou mládež a dívkám se cele věnovala. Měla zde též svého strýce P. G. Praesidenta, profesora v piaristické koleji, který ji častěji navštěvoval.

Dívky vyučovala z ochoty různým pracím a to dopoledne pracím kuchařským a hospodyňským, odpoledne pracím ručním; působila při tom na ně něžným mateřským citem a různými příběhy ze života. Od svých žaček dávala si vždy říkati: „matinko“. Tón její, jak nám vždy vyprávěla matička (pí M. Planičková), která byla její nejmladší žačkou od 12. do 15. roku, byl vždy vážný, přísný, káravý. Neprominula žádné žačce některého pochybení, zvláště liknavost k některé práci. Dávala si často opakovat před vařením, jak se který pokrm připravuje, na který způsob možno v chuti různě ho pozměniti. Při tom pracovala na dalším vydání své české kuchařské knihy, která vytlačila mnoho tisíc knih německých z rukou českých hospodyň. Učila žačky své při každé práci též šetrnosti; tak z malých prostředků nelenila jim ukázati kolikerý způsob úpravy v kuchařství; na příklad položila na desku kozlátko, ukázala jim, na který různý způsob možno různé dílky upraviti; rovněž tak na zajíčku neb různé drůbeži. Domácnost její nebyla bohata a musela výdaje tyto promyšleně rovnati, neboť vyučovala úplně zdarma, z ochoty, bez jakéhokoli příspěvku. Vedle vaření ráda poskytovala dívkám příležitost ke strojení tabule. Byl tu v Litomyšli té doby její známý advokát Dr. Gülich, u něhož se častěji dávala hostina, k níž se u Rettigové vše připravovalo, a také strojení tabule obstarávala sama se svými žačkami. Tyto si do vysokého stáří zachovaly vzpomínku na maličkého, ohnutého Dra Gülicha, s jakým zájmem a uspokojením prohlížel pečlivou úpravu tabule, na čemž si on velmi zakládal jako té doby známý labužník.

Ve volných chvílích s dívkami ráda rozprávěla a zkoušívala jejich cit, dávajíc jim různé příklady trpělivosti ze svého života, kterých jí bylo zakusiti a přestáti jako dívce, manželce a matce. Mnoho je tu důkazů pro nás milých, že Rettigová milovala Litomyšl; tak v jednom čísle „Květů“ se píše o kafíčkové společnosti, které byla Rettigová přítomna. Od ní vyšel návrh, aby přítomné dámy této společnosti zbudovaly společnou sbírkou studánku nad pramenem vzácné vody, která ze zámeckého vrchu do města k poště v pramenu proudí. 

Učiněna hned sbírka a v krátké době byla zbudována studánka, nad kterou umístěn obraz M. Boží, který z ochoty maloval zámecký kaplan pater Horský, a Rettigová se těšila, až budou vysázeny, jak město slibuje, nad studánkou po vrchu klášterském kaštany, že to bude okrasa města.

 

Pojala též myšlenku založiti stipendium pro jednu hodnou dívku k jejímu dalšímu vzdělání a podařilo se jí první sbírkou sebrati 200 zl. stříbra, které k tomu účelu složila. Praví ve svém deníku: „Tu památku chci po sobě zde v Litomyšli zanechat, kde nepochybně někdy svoje kosti složím.“ V jiném dopise má radost, že se jí podařilo druhou sbírkou 600 losů prodati k témuž účelu, a píše dále: „Bylo to v den narozenin zeměpána 1839, kdy v ten den se odbýval bál ke cti jeho narozenin, jehož příjem po srážce vydání k založení zdejší nemocnice pro chudé se uložil. V úterý 23. listopadu byl tento první tah losů v industriální škole. Tam vyloženo bylo 100 kusů výher. Nad tímto stolem udělala jsem draperii – baldachyn bílý a červený do národní barvy, na druhém stole táhla dvě 4letá děvčátka numera a jedna způsobná a cituplná dívčina (jak nám matička pí M. Planičková vypravovala, byla to Márinka Praesidentová, matka zde žijící a působící sl. učitelky Zábové) přednášela vypracovanou řeč tak zřetelně, že mnoho přítomných, co česky rozumělo, plakalo.“

 

AKCpng